Při založení blogu jsem zmiňovala, že mám hodně času na psaní, neb čekám na zápis do lékařské komory. Neuplynul ani měsíc a získala jsem papír od našeho slavného ministerstva, který jsem (jako poslední chybějící) přeložený odnesla na komoru a 30. března 2019 jsem se oficiálně stala členkou Rakouské lékařské komory. To mělo významný důsledek – 1. dubna 2019 jsem zde konečně nastoupila do práce.
Být čtyři měsíce mimo nemocnici se na člověku podepíše. Už teď nechápu, jak se lékařky vrací po mateřské, protože já zapomněla půl neurologie (už předtím toho v té hlavě nebylo mnoho a vyděleno dvěma jsem v podstatě hrozbou pro pacienty). V prosinci jsem vybírala přebytečnou dovolenou, pak tři měsíce na pracáku a najednou zjišťuju, že jsem zapomněla skoro všechno – léky a jejich dávkování, základní neurologickou syndromologii a prakticky všechny škály a tabulky.
Když se člověk vrací z mateřské, má tu výhodu, že se alespoň vrací na známé pracoviště. Já vykročila mimo svoji comfort zone – do nové země a na novou kliniku. To znamená, že nejenom, že nic nevím, ale navíc to všechno nevím v jazyce, kterým se tu nedomluvím. A překládat si věci v hlavě je složitější, když už si nepamatujete, jak to bylo česky 😀 Máma mi vždycky opakuje, že jsem se dala na vojnu, tak musím bojovat (jakobych to bez ní nevěděla). Tak teď bojuji na několika frontách – jazyk, nové pracoviště, noví kolegové a nové obecné zvyklosti.
Práce v Christian-Doppler-Klinik, na jejíž neurologickou kliniku jsem nastoupila, je úplně jiná než moje předchozí. A to prakticky ve všem. Rozhodně to nemohu všechno nacpat do jednoho článku, a tak to budu nějak dávkovat, když budu mít chvíli času. Teď ho zrovna moc není, protože se po večerech pořád něco učím. V hlavě mám pořád tendenci srovnávat svoje nynější působiště s Motolem a s českým zdravotnictvím obecně, tak se tomu nejspíš občas nevyhnu ani zde.
Nejprve kratičký úvod. Christian-Doppler-Klinik Salzburg je menší univerzitní nemocnice specializovaná pouze na neuropsychiatrické obory. Je součástí firmy Salzburger Landeskliniken, která slučuje všechny nemocnice Salzburgu a blízkého okolí. My máme nejblíže Landeskrankenhaus, kde jsou všechna běžná oddělení chirurgická a interní. V CDK je pouze neurologie, neurochirurgie, neuroradiologie, psychiatrie a geriatrie. Neurologická klinika CDK má cca 120 lůžek a několik stanic – intenzivní, obecnou, na mrtvice, na záda, rehabilitační, tři stanice nadstandardní, epileptologickou monitorovací stanici a spánkovou laboratoř. Pak samozřejmě akutní ambulanci, specializované ambulance a elektrofyziologické laboratoře. Snad jsem na nic nezapomněla. Taková velikost již vyžaduje plánování. A tak zatímco na bývalém pracovišti jsem se svoje umístění na následující týden dozvěděla většinou tři dny předem, zde jsem věděla ještě před nástupem, kde budu pracovat až do konce roku. Rotuje se po třech měsících po celé klinice, včetně všech laboratoří a subspecializací.
První tři měsíce jsem vypsaná na Schlaganfallstation. To je stanice pouze pro pacienty s mrtvicí, nabízí monitorovaná lůžka a leží zde pacienti první dny po mrtvici, včetně trombolýz a menších nekomplikovaných krvácení. Od prvního dne člověk pozoruje rozdíly. Dnes se pokusím nastínit ty nejvíc do očí bijící. První a největší rozdíl je nejspíš počet personálu včetně lékařů. Schlaganfallstation má 15 lůžek a 4-5 sester na denní směnu. Na běžných odděleních jich samozřejmě tolik není, ale i tak mě to překvapilo. Při příjmu trombolýzy se sice trochu kmitá, ale jinak většinou pacienti o tolik náročnější než na standardním oddělení nejsou. Lékaři jsou na takovou stanici 3-4 podle služeb, kongresů a jiných nepřítomností. Jeden až dva Oberarzti a jeden až dva Assistenzarzti. Většinu času jsem pracovala ve formaci jeden na jednoho s Oberarztem (to je vyšší level atestovaného lékaře), o čemž se českým rezidentům může jen zdát.
Na vizitu nechodí mladý lékař sám, ale každý den se dělá vizita ve složení Oberarzt, přítomní Assistenzarzti (často jen jeden, zatímco druhý dělá něco jiného) a staniční sestra/bratr. Oberarzt konverzuje s pacientem, vyšetřuje a konzultuje s Assistentem další postup, např. plánuje další vyšetření. Assistenzarzt (sekundář, rezident) má pojízdný stolek s notebookem, a když Oberarzt vymyslí další vyšetření, Assistenzarzt hned napíše a odešle žádanku do systému (drtivá většina žádanek se tu netiskne). Souběžně vydává Oberarzt pokyny sestrám (odpoledne vyndat cévku, zítra být na lačno, maximální příjem tekutin atd.). Staniční bratr má také notebook u stolku s chorobopisy a hned si pokyny k péči o pacienta zaznamenává do příslušné kolonky, aby všichni měli přístup k ošetřovatelskému plánu. Zejména psaní žádanek je velmi praktické, objednává se hned, jak se na to pomyslí, a člověk to nemusí nosit v hlavě.
Objednací lhůty na vyšetření jsou z pohledu českého lékaře i pacienta absurdní. Když objednám v 9 za pochodu při vizitě EEG, v 11 už ho mám nejen natočené, ale i popsané. CT je vždy ten samý den, MRI do druhého dne. 72hodinové EKG Holter je také většinou hned druhý den, takže objednávat to 24hodinové se nikdo neobtěžuje, protože stejně nemá takový záchyt. A mohla bych pokračovat… Interně pacienty s mrtvicí nevyšetřujeme, při příjmu se objedná internistické Schlaganfallkonsil, kdy internista přijde a nalinkuje další interní postup – echo, nasadit statin, cílové LDL, cílový glykovaný hemoglobin, úprava antihypertenziv, atd. Když potřebuje pacient nasogastrickou sondu a speciální výživu, nevymýšlí lékař bez jakéhokoliv dietologického vzdělání, kolik mu dá jaké výživy. Napíše dietologické konzílium a dietologická sestra na základě hmotnosti a dalších faktorů pacientovi rozpočítá výživu do sondy, její typ a rychlost podávání pumpou.
Viz název mého blogu, jsem tady jak v říši divů. První týden byl organizačně náročný, začala jsem pořádně pracovat až v jeho druhé polovině, neboť člověk jako vždy při začátku musí oběhat spoustu věcí. Kartičku, klíče, lékařský pokoj, vyzkoušet si a nechat si objednat lékařské oděvy, služební telefon, diktafon, přístup do Windows, e-mail, přístup do nemocničního systému. V Motole vyrobit klíče trvalo měsíc a dostala jsem pak svazek, jako nosí noční hlídač Národního muzea. Zde mám klíč jeden, který odemyká všechny dveře, které potřebuju, a dostala jsem jej hned první den. A pak ještě jeden, který je od mého lékařského pokoje. Pokoje lékařů se nachází v samostatném domě vedle kliniky. Sekretářka měla problém najít mi místo, všechny pokoje kliniky byly plné, což zde znamená, že tam bydlí DVA lidi (nikoli deset). Nakonec našla jeden pokoj, kde jsou momentálně všechny dvě obyvatelky na mateřské či jinde, tak mám pokoj sama pro sebe.
No pro dnešek to asi k základnímu nastínění situace stačí. O své nové práci bych mohla psát hodiny a hodiny, ale dnes už končím, neboť doby pracáku a vyspávání jsou pryč a já už vstávám zase v 6.