Přemýšlela jsem nad tím v karanténě dlouho a dospěla jsem k názoru, že nevím. Nevím, kde jsem se nakazila. Asi proto se tomu říká komunitní přenos. Chvíli jsem vinila návštěvu domova, protože mi přišlo podezřelé, že se infekci tři čtvrtě roku úspěšně vyhýbám, pak odjedu na čtyři dny do Česka (na Zlínsko) a za další čtyři dny mám COVID. Na druhou stranu, interval inkubační doby je velmi široký (2 až 14 dní) a stejně tak jsem se mohla nakazit v práci. Poslední dny jsem neošetřovala nikoho, u koho by se poté prokázalo, že je COVID-pozitivní, ale zároveň jsem vyšetřovala desítky lidí, kteří měli potřebu uprostřed pandemie cizím lidem sdělovat, že je bolí za krkem nebo že jim brní malíček. A kterýkoliv z nich mohl být asymptomatickým nosičem nebo ještě lépe symptomatickým pacientem, který prostě lhal u screeningu při vstupu do nemocnice.
Symptomy začaly asi takto: ve čtvrtek 17. 12. jsem se při velkém nákupu začala cítit unavená a jako by na mě něco lezlo. Nepřikládala jsem tomu váhu, protože jsem pekla cukroví, kupovali jsme stromeček, byl to náročný den. Druhý den jsem znovu pekla cukroví, dopoledne ještě normálně fungovala a odpoledne měla mírnou teplotu 37,2. V sobotu 19. 12. jsem ráno slepila linecké a pak definitivně ulehla do postele. Měla jsem bolesti kloubů a svalů, silné bolesti hlavy a pořád mírnou teplotu 37,2. Tak jsem se cítila několik dalších dní. Tělo mě bolelo hodně, nevěděla jsem, jak si lehnout, cítila jsem se jak po obrovské námaze. A hlava mě bolela tak, že jsem střídala několikrát denně paralen s ibuprofenem.
V pondělí jsem nahlásila, že nedojdu do práce, protože mám problém dojít k rychlovarné konvici. Kolegyně mi psala, co mi je, jestli nemám COVID. Já jsem jí psala že ne, že nemám poruchu čichu, žádný velký kašel a žádné problémy s dýcháním. Ale že mě hodně bolí hlava a že to mě při běžné viróze nebolívá. A tak mi řekla, ať se nechám otestovat. V naší akutní ambulanci mi test udělat nechtěli, když mám příznaky, a mně se nechtělo jezdit nikam jinam. Zejména proto, že jsem si byla jistá, že nemám COVID. Jako kompromis jsme vymysleli, že si vyzvednu na našem sekretariátu Antigen-test, který tam je pro zaměstnance k dispozici, a že se sama otestuju. Test jsem vyzvedla až v úterý 22. prosince, protože v pondělí to pro mě byla nepředstavitelná námaha. I tak mě musel Peťa zavézt autem až ke dveřím, i když je to od nás asi pět minut pěšky.
Doma jsem si s veškerým sebezapřením udělala výtěr z nosu, tyčinku „rozšmrdlala“ v roztoku, tři kapičky roztoku kápla do jamičky na test-kitu a čekala jsem. Po 15 minutách přijdu k testu a na něm dvě čárky. Mám COVID. Myslím, že kdyby tam bylo napsáno, že jsem těhotná, tak by to nebyl takový šok. Protože jsem prostě byla přesvědčená, že to přece žádný COVID není. Pak jsem zjišťovala u pracovního lékařství naší nemocnice, jak dál. Vysvětlili mi, že se mám nechat otestovat PCR přes Rotes Kreuz (Červený kříž), jak je to běžné. A tak jsem zavolala na linku 1450. To je poradenská linka pro zdravotní problémy, aby lidi nevolali do nemocnice, že je bolí hlava, a co si na to mají vzít (což dělají v jednom kuse tak jako tak). No a v čase pandemie se vierzehn-fünfzig proměnila zejména v corona-hotline. Zavolala jsem, popsala jsem svoje příznaky a že mám pozitivní antigenní test. Operátorka se mě zeptala, jestli už jsem někdy byla na testu přes Rotes Kreuz, kde to bylo a jestli jsem mobilní (rozuměj mám auto). Všechno jsem odkývala a dostala termín na PCR zhruba hodinu od telefonátu na odběrném místě u fotbalového stadionu Red Bull. To je od nás asi 5 minut autem. Peťa mě tam odvezl, obdržela jsem obzvlášť důkladný výtěr nosu, po kterém jsem byla přesvědčená, že budu smrkat mozkomíšní mok, dostala jsem letáček s QR kódem a zase jsme jeli.
Systém na sdělování výsledků tady celkem funguje. V letáčku je popsáno, jak si stáhnout mobilní aplikaci na výsledky. V té je pak tlačítko na naskenování QR kódu, který je unikátní pro každý provedený test. Dokonce si můžete nastavit push upozornění, až výsledek bude hotov. Což teda mně nefungovalo, ale přišla mi SMS, takže jsem se o hotovém testu dozvěděla tak jako tak. Výsledek jsem měla druhý den odpoledne, 23. 12., zhruba 24 hodin po odběru. V SMSce stálo POSITIV. Mrkla jsem do aplikace, kde stálo ještě dramatičtější POSITIV v červeném poli. Byla tam i možnost stáhnout si PDF, kde člověk má oficiální výsledek z laboratoře s výsledkem testu, s Ct-Wert, s podpisem a s razítkem.
V aplikaci stálo, že mám zůstat doma a čekat na zavolání z Gesundheitsamt (česky asi hygiena?). Gesundheitsamt se ozval na Štědrý den dopoledne. Pán na druhém konci drátu byl velmi milý, zdvořilý, věděl, že jsem lékařka, takže předpokládál, že už všechno vím, a vzal ten výklad nutných opatření celkem z rychlíku. Zadali jsme jako první den nemoci sobotu 19. 12. a bylo mi řečeno, že karanténa trvá defaultně 10 dní a před koncem se mi znovu ozvou, jak mi je. Ptali se mě, jestli s někým bydlím a jestli se můžeme izolovat. Vzhledem k tomu, že Peťa začal mít podivné virózové příznaky asi dva dny po mně, čili ještě předtím, než jsme věděli, že mám COVID, neměla izolace v rámci bytu moc smysl. Navíc se nám v nemoci nechtělo věčně desinfikovat záchod a koupelnu a trávit Vánoce odděleně. Po telefonátu jsem dostala e-mail s několikastránkovým papírem o karanténě a všech opatřeních a ještě kontaktní formulář, kde jsem měla vyplnit všechny kontakty až dva dny před začátkem nemoci.
Štědrý den jsme strávili v pyžamu, o přípravě štědrovečerní večeře nemohla být ani řeč. Nakonec jsme si objednali řízek z kebabového stánku, sice bez bramborového salátu, ale aspoň s brusinkami. Řízek chutnal tak nějak nijace, což bylo buď kvalitou podniku nebo příšernou rýmou, která se mi mezitím rozjela. Pořád trvám na tom, že to nebyla ta „COVIDová“ porucha čichu ale prostě normální narušení čichu, když má člověk rýmu a konstantně plný nos, kdy cítí trochu míň, ale cítí. Ale kdo ví.
Vánoce pokračovaly s následujícími příznaky: pořád lehká teplota do 37,2, hrozná únava, vypnutý mozek, mohla jsem jen hrát něco primitivního na mobilu nebo koukat na Netflix (a to jen na opravdu jednoduché seriály), bolesti končetin, průjem, rýma, pak z rýmy pořádný zánět dutin a z toho opět silné bolesti hlavy.
29. 12. mi volali z Entlassungsmanagement (Management propouštění [z karantény]), jak že mi je. Řekla jsem, že ne moc dobře, že ještě pořád lehká teplota, bolesti hlavy, sinusitida. To jim jako příznaky stačilo a prodloužili mi karanténu o tři dny do 1. 1. včetně. Silvestr byl první den, kdy jsem se cítila jakš takš normálně. Byla jsem už schopná drobných prací po bytě nebo třeba sedět dvě hodiny u počítače, což ještě pár dní předtím bylo nemyslitelné (ostatně, pár dní předtím bylo nemyslitelné u počítače i ležet). Na večer jsem nachystala i drobný raut z toho, co jsme doma ještě nesnědli po 10 dnech v karanténě, kde jsme nesměli ani vynést odpadky. Pravda, to jsem explicitně nezmínila. Karanténa v Rakousku znamená, že člověk nesmí vystrčit nos ze svého bytu. Nesmí vynést odpadky, nesmí sám na procházku, prostě nesmí nic. To vynášení odpadků mi přijde dost přísné, ale jinak to chápu.
Na Nový rok mi opět volal Entlassungsmanagement. Mimochodem, jak jste se jistě dovtípili, od března 2020 nemají asi ti chudáci z Gesundheitsamtu nejspíš žádné víkendy a svátky. Poreferovala jsem, že jsem ještě slabší a unavenější, ale žádná teplota a žádná rýma. A tak mi o půlnoci z 1. na 2. ledna skončila karanténa.
Opět mi přišel dlouhý papír mailem o skončení karantény. Peťa v ní tou dobou ještě byl, nakonec o den déle než já. Jak jste jistě vytušili, chytil to taky. Naštěstí měl ještě o něco lehčí průběh než já (tvrdí on, hrdina, ve skutečnosti byl unavený a neschopný fungovat déle než dva týdny). Cítil se nemocný tuším od 20., o tři dny později byl na prvním PCR testu a ten byl negativní. 27. 12. mu volali, protože figuroval na mém seznamu kontaktů, a když poreferoval, že se ještě pořád cítí nemocný, tak ho objednali na další test (také asi hodinu od telefonátu) a ten vyšel pozitivní. I když už s Ct-wert přes 30, což znamená, že už tou dobou nejspíš nebyl infekční. Mimochodem, volali mu jako kontaktu až 27., protože mně hrozně dlouho trvalo poslat ten seznam. Nebylo mi dobře a hlavně už to bylo jedno, protože jsem ten formulář dostala k vyplnění týden po začátku příznaků a až 9 dní od kontaktů s lidmi mimo domácnost.
Být řadovým občanem, končilo by mé vyprávění zde. Běžnou populaci tady po skončení karantény netestují, stačí, že uplyne příslušná doba a vy nemáte příznaky. Jako zdravotník jsem v testovacím centru naší nemocnice musela absolvovat test předtím, než jsem se mohla vrátit do práce. Když jsem řekla, že chci jít do práce ještě tentýž den, dostala jsem jako dárek na rozloučenou výtěry hned dva – jednou antigenní test s výsledkem hned, jednou PCR. Mladý chlapec z červeného kříže byl extrémně snaživý, výtěry trvaly věčně a já se zařekla, že už si žádný výtěr NIKDY znovu udělat nenechám. Trochu předběhnu: samozřejmě nám v práci přišel týden na to e-mail oznamující povinné testování všech zaměstnanců ve všech salzburských klinikách jednou týdně, ze kterého nikdo nemá výjimku, ani očkovaní, ani ti, co nemoc prodělali. Inu, odříkaného chleba největší krajíc.
Každopádně antigen-test vyšel negativní a já se tak mohla 4. 1. vrátit do práce. Odpolední PCR byl ještě pozitivní, ale s Ct-wert 33, což znamenalo, že už nejsem infekční. A tak jsem vesele mohla pokračovat i do noční služby, což byla skoro po třech týdnech polehávání doma opravdu lahůdka. Můj mozek měl ten den výpočetní rychlost lenochoda na benzodiazepinech, takže to zpětně asi nebyl nejlepší nápad, ale všichni pacienti naštěstí přežili.
Na závěr ještě drobná ukázka, že to nikde nefunguje ideálně. V pondělí 4. 1. mi volal opět Gesundheitsamt, že jsem byla v kontaktu s nakaženým Peťou a že bych měla zůstat ještě pár dní po něm v karanténě. Namítala jsem, že to je hloupost, že jsem nakazila já jeho a že už jsem zdravá, a tudíž že nemůžu nikoho nakazit. Milá slečna mi jenom vysvětlila, ať nechodím úplně moc nakupovat a do přeplněných autobusů. Nákup už byl pasé, na tom jsem byla hned první den svobody. Na otázku, jestli můžu pracovat, odpověděla, že ano. Za tři dny mi přijde poštou papír, ve kterém stojí, že jsem do 6. 1. byla v karanténě, že jsem nesměla opouštět byt a setkávat se s lidmi. A já zatím vesele trávila 24hodinovou službu v nemocnici. Ups. Trochu jsme se nepochopily.
A co jsem si vzala ze své osobní zkušenosti s COVIDem? Na spektru asymptomatický průběh až smrt jsem samozřejmě byla lehký případ. Zcela se mi vyhnuly dýchací obtíže a porucha čichu, což byl pro mě jako pro gurmána velký strašák. Ale rozhodně to nebyla benigní rýmička. Všechno mě bolelo, a to docela hodně, a navíc celá nemoc trvala hrozně dlouho. Z výše uvedených dat je vidět, že jsem v posteli strávila celkem 12 dní od 19. do 30. prosince, čímž se COVID se stal mou nejdelší nemocí od spály v první třídě.
