Nedávno se nám v rodině rozšířila zajímavá matematická úloha, kterou se mnoha členům na obou stranách příbuzenstva nedařilo vyřešit. Petr na základě toho postuloval myšlenku, že by se před vstupem do volební místnosti měl skládat nějaký jednoduchý inteligenční test. A pokud člověk neprojde, nemůže k volbám. Nemyslel vyjmenovávání planet sluneční soustavy ani kravských žaludků, nýbrž nějakou jednoduchou matematickou úlohu, která k vyřešení vyžaduje jen selský rozum (a nikoliv vzorce pro rozklad kvadratických výrazů a podobně).
Číst dále „Blbce by k volbám pouštět neměli“
Jak jsem měla COVID
Přemýšlela jsem nad tím v karanténě dlouho a dospěla jsem k názoru, že nevím. Nevím, kde jsem se nakazila. Asi proto se tomu říká komunitní přenos. Chvíli jsem vinila návštěvu domova, protože mi přišlo podezřelé, že se infekci tři čtvrtě roku úspěšně vyhýbám, pak odjedu na čtyři dny do Česka (na Zlínsko) a za další čtyři dny mám COVID. Na druhou stranu, interval inkubační doby je velmi široký (2 až 14 dní) a stejně tak jsem se mohla nakazit v práci. Poslední dny jsem neošetřovala nikoho, u koho by se poté prokázalo, že je COVID-pozitivní, ale zároveň jsem vyšetřovala desítky lidí, kteří měli potřebu uprostřed pandemie cizím lidem sdělovat, že je bolí za krkem nebo že jim brní malíček. A kterýkoliv z nich mohl být asymptomatickým nosičem nebo ještě lépe symptomatickým pacientem, který prostě lhal u screeningu při vstupu do nemocnice.
Číst dále „Jak jsem měla COVID“
Rok (a půl) na vsi
Už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou, že bych zase začala psát. Ostatně, web, se kterým jsem se onehdá takovou dobu pachtila, aby byl alespoň trochu provozuschopný, ještě pořád mám a v minulém roce jsem platila hosting, doménu, a podobně tak nějak naprázdno, jen aby zůstal fungovat, kdybych se k němu zase někdy chtěla vrátit. Nad psaním přemýšlím poslední dobou poměrně často. Teď, když sedíme doma ve druhém lockdownu za poslední tři měsíce, když nákup ve Sparu je tím nejkulturnějším a nejvíce vzrušujícím zážitkem za celý týden, by se mohlo zdát, že je na psaní ideální čas. Akorát není vždy energie. Dnes mě výjimečně práce nijak zvlášť neunavila, tak jsem po roce a půl začala hledat, jakže se to přihlásím do administrace svého maličkého koutku internetu.
Číst dále „Rok (a půl) na vsi“
Vše, co mi v zahraničí nechybí, shrnuto v jedné návštěvě jičínského Aquacentra
V práci jsem se štěstím získala na červenec týden dovolené. Tuto jsem si musela zarezervovat již začátkem dubna a šlo o poslední volný termín. Když máte datum dáno dopředu, tak nemůžete moc plánovat dle počasí. A tak má dovolená vyšla akorát na týden, kdy v námi plánovaném Slovinsku i plánu B Dolomitech mělo celý týden pršet. A tak nás napadlo vyjet do Čech na písek. Ve středoevropské lesostepi, dříve známé jako Česká republika, byla předpověď stabilně příznivá a skály předpisově suché. A tak jsme zabookovali hotel a vyrazili na písek do Českého ráje. Třeba přijde i nějaká fotoreportáž z dovolené, ale o tom dnes psát nechci.
Číst dále „Vše, co mi v zahraničí nechybí, shrnuto v jedné návštěvě jičínského Aquacentra“
Jeden den na Apo
Začínám mít trochu výčitky, jak svoje psaní v květnu flákám. Poslední dobou nějak nemám slinu a nutno říct, že ani čas. Práce mám pořád dost doma i na klinice – ačkoliv jsem se už poměrně slušně aklimatizovala, práce mi neubývá, nýbrž přibývá, protože nepotřebuju celý den na nadiktování jedné propouštěčky, nýbrž zvládnu tři za dopoledne, což pro mě znamená, že mi plynule stoupá pracovní zátěž.
Číst dále „Jeden den na Apo“
Začínám sloužit, aneb jak se starý pes učí novým kouskům
V práci už si pomalu začínám zvykat. Přestávám se bát mluvit s pacienty, už se celkem umím pohybovat v našem počítačovém systému, umím říct plynule a gramaticky správně až pět vět za sebou (když mám dobrý den) a dokonce začínám rozumět lidem v telefonu. Žádnou z těchto jistot jsem nicméně necítila, když jsem tady měla svou první službu. Ta mě čekala ve čtvrtek 9. dubna, tedy přesně 9. den po nástupu do práce. Služby jsou tady prostě ve stylu „hodili jsme tě do vody, tak plav.“
Číst dále „Začínám sloužit, aneb jak se starý pes učí novým kouskům“
Wie bitte? Aneb jak se učím německy za pochodu.
Pořád si říkám, že bych měla psát trochu častěji, ale většinu dní na to prostě nezbývá ani čas, ani energie. Začátky v každé nové práci jsou těžké, o tom už jsem myslim psala minule. Nyní jsem na klinice třetí týden, tak se to pomaličku začíná uklidňovat. Teda až na dnešek, dneska byl šílený den. Skoro nevím, jestli psát v současném rozpoložení něco někam veřejně, protože toho mám plný kecky. Na oddělení jsme byli ve výrazném oslabení a odpoledne jsem tam zůstala úspěšně na dvě hodiny jako jediný lékař. Co by tam v tu chvíli předváděl nějaký čerstvý rezident rok po škole, netuším. Všichni tedy říkali, že jsou na telefonu, ale moje utkvělá představa, že obtěžuju, když se na něco zeptám, mi tak trochu brání někomu zavolat.
Číst dále „Wie bitte? Aneb jak se učím německy za pochodu.“
Můj první týden
Při založení blogu jsem zmiňovala, že mám hodně času na psaní, neb čekám na zápis do lékařské komory. Neuplynul ani měsíc a získala jsem papír od našeho slavného ministerstva, který jsem (jako poslední chybějící) přeložený odnesla na komoru a 30. března 2019 jsem se oficiálně stala členkou Rakouské lékařské komory. To mělo významný důsledek – 1. dubna 2019 jsem zde konečně nastoupila do práce.
Být čtyři měsíce mimo nemocnici se na člověku podepíše. Už teď nechápu, jak se lékařky vrací po mateřské, protože já zapomněla půl neurologie (už předtím toho v té hlavě nebylo mnoho a vyděleno dvěma jsem v podstatě hrozbou pro pacienty). V prosinci jsem vybírala přebytečnou dovolenou, pak tři měsíce na pracáku a najednou zjišťuju, že jsem zapomněla skoro všechno – léky a jejich dávkování, základní neurologickou syndromologii a prakticky všechny škály a tabulky.
Číst dále „Můj první týden“
Je jaro, Béďo – aneb první jarní skalní lezení na Plombergstein
V posledních dnech byla aktivita na mém webu poměrně žalostná. Důvod je prostý a a od stěhování poněkud stereotypní – skoro jsme se za poslední dva týdny nezastavili. Ale stihli jsme toho spoustu, zejména 3 dny na lyžích, nějaké lezecké tréninky, velkou spoustu papírování a úřadování, zařízení pojištění domácnosti a třeba taky konečně můj vstup do rakouské lékařské komory. To znamená, že jsem lékařem i v Rakousku a můžu začít léčit místní babičky. A protože v pondělí konečně oficiálně nastupuji do nové práce, chtěli jsme můj poslední volný všední den nějak smysluplně využít. Předpověď ráno byla 15 stupňů a jasno, což je po několika dnech pošmourna a přeháněk skvělá zpráva, a tak jsme vyrazili letos poprvé ven na jarní skály.
Číst dále „Je jaro, Béďo – aneb první jarní skalní lezení na Plombergstein“
Den blbec – Salzburg edition
V posledních dnech se ve mně rozhostil takový vnitřní klid. Po mnoha a mnoha hodinách vybírání, nakupování a montování jsme zařídili byt do relativně obyvatelného stavu, zařídili jsme si telefonní čísla, bankovní účty a objednali připojení internetu a televize. Najednou jsme počátkem tohoto týdne mohli vydechnout. Já si v tomto mírumilovném stavu konečně mohla vybrat nový notebook, protože ten starý má prasklý kloub, kterým je monitor přichycen k počítači, a tak by se při pokusu o složení rozlomil vejpůl – což není u přenosného zařízení zrovna žádaná vlastnost. Mimochodem, stěhovala jsem ho otevřený v krabici, obložený deskovými hrami. Ale takhle to dlouhodobě nejde. Tedy, vybrala jsem notebook a druhý den jsem si řekla, že odškrtám dlouho odkládané položky z to-do listů.
Číst dále „Den blbec – Salzburg edition“